„Neměl jsem ve svém životě štěstí už od narození…“ takto začal starší profesor vyprávět tento příběh, když ho dočista unavily naše neustálé nářky.
„Neměl jsem ve svém životě štěstí už od narození…“ – takto začal starší profesor vyprávět tento příběh, když už ho dočista unavily naše neustálé nářky.
A my, skupina podnikatelů, manažerů, kteří přišli na Kalifornskou univerzitu na konci 90. let kvůli novým technologiím a PR, jsme naříkali právě kvůli tomuto tématu: „ano, vám se to mluví… kdybychom my měli takové daně/zákony/učitele/ rodiče/ peníze/ příležitosti… atd., to my bychom…“. A pak následoval krásný příběh o tom, co „my bychom…“.
Jednou, tak mimochodem, nám naznačil, že „nám chybí výsledek“.
Podruhé zase klidně vysvětlil, že „pokud něco nemáte, nebo to neděláte, pak máte určitě vzrušující a dech beroucí příběh o tom, proč tomu tak je.“
A potřetí již více emocionálně přešel k tomu, že „kdybychom jen mohli…“. Tak vidíte, přátelé, pořád se jen hrabete v minulosti a hledáte výmluvu pro to, co jste neudělali.
Ale větší část skupiny to nějak nechápala.
A tak vyšel zpoza katedry, posadil se bokem na první stůl a řekl to ještě jednou: „V mém životě jsem neměl štěstí už od narození…“
— Chcete, abych vám vyprávěl svůj smutný příběh?
— Samozřejmě, že ano! – přikývli jsme a byli jsme připraveni ho litovat.
Budu vám citovat jeho příběh, jak jsem ho slyšela a zapamatovala si ho. Podrobnosti nemusí být přesné, ale nemění podstatu! Podstatu jeho příběhu jsem pochopila snadno! Nejen pochopila, ale i si ji osvojila. Na celý život.
— Neměl jsem v životě štěstí už od narození…
Můj otec, který přežíval z náhodně získaných penězi z nakládky a vykládky, zmizel z mého života, jakmile zjistil, že jeho neplnoletá přítelkyně, mulatka, upřednostňující noční život, „mu prostě zahnula“. Zmizel jako vítr! Proto jsem sirotek.
Tím moje smůla teprve začínala… Mladá mulatka mě sice donosila téměř až do termínu porodu, ale hned poté, co uslyšela můj první výkřik, přímo na stole, se mě zřekla. Takže já, slabý bezbranný drobeček, která právě přišel do tohoto podivného, neznámého světa, jsem zůstal sám… Křičel jsem beznadějně na celý svět v rukou porodní asistentky.
A dále to bylo ještě horší… Osud mi prostě nedopřál štěstí … Nikdo si mě v dětství neosvojil, byl jsem velmi slabé, nemocné dítě. Navíc, v těch letech, jako dítě mulatky, jsem měl obecně jen malou šanci dostat se do nějaké rodiny. Proto jsem se z porodnice dostal rovnou do dětského domova.
No, jak se říká: „když se daří, tak se daří! Byl to dětský domov pro „barevné“ děti, kterých tam ale zase tolik nebylo… Zažil jsem tam všechno: jak Číňané bojují, jak Mexičané plivají a jak si navzájem ubližují černoši…
Ani s učením jsem neměl štěstí… Učitelé nezůstávali dlouho a neustále se měnili. Ano, upřímně řečeno, některé předměty se vůbec v našem dětském domově nevyučovaly. Proto jsem, jak jistě chápete, ve škole moc nezískal. No, prostě − totální smůla!
…Odmlčel se. Seděl tiše a díval se někam na podlahu… Pak se podíval na nás. Samozřejmě jsme soucitně čekali na pokračování tohoto příběhu, i když jsme nechápali, proč to všechno vůbec začal vyprávět, vždyť tak před půl hodinou jsme se tak skvěle dohadovali o marketingových problémech.
— Přestal jsem vám to vyprávět, — řekl nečekaně — toto nebyl můj příběh… Chcete, abych vám vyprávěl VLASTNÍ?
článek pokračuje na další stránce…